Neobvyklé přátelství
Kdysi dávno nacházela se vedle sebe, tak blízko, co by kamenem dohodil, dvě království. První z nich neslo název Dvouhvězdné. Nejmenovalo se tak ale odjakživa, král Chrudoš ho z Hvězdného království přejmenoval na Dvouhvězdné ve chvíli, kdy on a královna Floriána do kolébky v dětském pokoji uložili dvě dcerky, dvojčata. Narodily se do krásného jarního slunného dne. Jedna dostala jméno Viola a druhou pojmenovali Rozálie. Druhému, Trpasličímu království, vládl pidi-král Benjamín s pidi-královnou Beátou. Ti na svět ve stejný den přivítali pidi-syna Bobíka.
Čas ubíhal, obě království vzkvétala, děti rostly, panovníci se radovali z jejich pokroků a my se na začátku našeho příběhu ocitáme ve chvíli, kdy Viole, Rozálii i Bobíkovi bylo 8 let. Jednoho dne si princezny z Dvouhvězdného království hrály na břehu říčky, která oběma královstvími protékala, a bavily se o příbězích z pohádek, které jim maminka čítává před spaním. Viola se zamyslela a povídá: “Ty, Rózi, poslouchej, nepřijde ti divný, že v těch pohádkách, co nám mamča předčítá, se vždycky objeví nějaký princ z jinýho království, který musí princeznu třeba vysvobodit ze spárů nějakýho čaroděje nebo několikahlavýho draka a my o žádným takovým princi nemáme ani páru?”“To máš pravdu, sestřičko. No jo, ale jak zjistíme, jestli nějakýho takovýho prince máme v dosahu, řekněme, dvaceti kilometrů, ať to k nám nemá moc daleko?”
“Něco mě napadlo!”, zvolala Viola tak hlasitě, že z děr začaly vykukovat myšky, ze země se vyhrabali krtci a ptáci přestali poletovat, prozpěvovat a se zvědavými výrazy usedli na stromy a všichni čekali, co z Violy vypadne. “Napíšeme vzkaz pro prince na lístek, ten vložíme do láhve od dětskýho šampáňa, co jsme pily před týdnem na naší narozeninový oslavě, pustíme jí po vodě a budeme doufat, že k němu dopluje a on bude umět číst a vzkaz si přelouská a vypraví se za námi!”
“To je báječný nápad, Violo!”, zvolala Rozálie a hned se rozběhla do zámku pro papír a tužku, pak z tříděného odpadu vylovila prázdnou láhev od šampaňského a špunt a zamířila za sestrou. Po cestě však přemýšlela o tom, že i kdyby měly štěstí a nějaký ten princ se našel, mají v cestě za splněním pohádkového scénáře jednu překážku. A sice tu, že nemají čaroděje nebo draka, s kterým by princ bojoval o jejich záchranu. Vrátila se tedy ještě zpátky do zámku a poprosila otce o mapu, aby mohly se sestrou mrknout, jak je na tom jejich okres s nabídkou z čarodějnického a dračího odvětví. Už se smrákalo, když byly princezny se svým úkolem hotové. Do postele ten večer uléhaly s dobrým pocitem, že zamávaly láhvi se vzkazem, když jim, pohupujíc se po vlnkách, mizela z dohledu. V mapě předtím stihly najít a zakroužkovat sídla místních čarodějů a také jednoho draka, který měl opravdu hrůzostrašné jméno - Soptilběs Ohňový. Shodly se, že pro jejich misi bude on tím pravým ořechovým.
Mezitím v sousedním království vyrazil princ Bobík po snídani na procházku. Chtěl si vymyslet program na dnešní odpoledne, protože za poslední dny ležel pořád jenom v knížkách a učení a chtěl si taky trochu od školy odpočinout. Jak se tak procházel, zahlédl v říčce kousek od břehu láhev, která uvízla mezi popadanými větvemi.
“Ti lidé jsou tak neohleduplní”, pomyslel si. “Klidně odhodí prázdnou láhev do řeky, to jim nic neříká životní prostředí a láska k přírodě?!“, brblal si polohlasně sám pro sebe a vydal se láhev vylovit. Když přišel blíž, spatřil uvnitř láhve složený bílý list. Vyhrnul si rukávy, odepnul plášť, sundal nové botasky a vstoupil do ledové vody. Vyprostil láhev a odešel s ní pod nedaleký strom, aby se podíval, co je v ní za lístek. Zubama odstranil špunt a s pomocí úzkého klacíku vylovil sněhobílý papír. Rozevřel ho a s úžasem četl krasopisně napsaný vzkaz:
Milý princi, který teď čteš naše řádky, neboj se nic a přijď k nám do pohádky. Jsme sestry dvě, co brzy chce si odnést drak,je běsný, zlý a plameny zaslepen má zrak.
Chrlí kouř, oheň a horkou lávu, musíš zachovat si chladnou hlavu. Pomoz nám a zab ho dříve,než si pro nás obě přijde.
V jeskyni své sídlo má,
je tam puch a velká tma.
Adresu ti přikládáme,
souřadnice též tu máme.
Rovněž naši adresu zde máš,
otoč list a hned ji znáš.
Princ se nejprve vyděsil, jak velké hrozí princeznám z vedlejšího království nebezpečí, a chtěl se bez rozmyslu ihned vypravit onoho draka pokořit. Pak si ale přečetl znovu pečlivě adresu, na které má draka hledat, a zjistil, že se jedná o jeho čtyřhlavého kamaráda Soptilběse, se kterým se seznámil před dvěma lety na amatérských hasičských závodech, jichž se spolu se svým školním hasičským týmem účastnil. Soptilběs jim na nich zajišťoval dostatek plamenů a ohňových efektů. Tenkrát se tam dali do řeči a Bobík zjistil, že přestože drakovo jméno a pověst vzbuzují u lidí strach, zdání klame a je to ta nejhodnější a nejobětavější pohádková postava, jakou zná. Své jméno dostal po svém pra pra pra pra pradědečkovi, který měl podle mnohých pohádkových příběhů na svědomí stovky princezen a rovněž princů, kteří se je snažili zachránit, leč neuspěli. Všechno to ale byly jen smyšlené příběhy, jak se tak říká “jedna paní povídala” a ve skutečnosti si rod Ohňových žil po celá staletí poklidným dračím životem bez větších skandálů a senzací. Lidskou bytost by v životě nikdo z nich nepozřel, protože jsou vegetariáni a jejich nejoblíbenějším jídlem vždycky byly, jsou a budou palačinky. Jasnou volbou pro Bobíka tedy bylo vypravit se za svým kamarádem, říct mu o celém princeznovském plánu a pak se společně vypravit do Dvouhvězdného království a uvést vše na pravou míru.
A jak si naplánoval, tak také udělal. Tolik se u toho se Soptilběsem, kterému nikdo pro jeho mírumilovnou povahu neřekl jinak než Soptilík, nasmáli. Stromy se pod tím hurónským smíchem až ohýbaly, to víte, ono když se najednou začnou smát čtyři hlavy a jedna pidihlavička, není to žádné chichotání. Bobík se Soptilíkem si domluvili zítřejší sraz na půli cesty mezi jeskyní a zámkem, pod vykotlaným dubem na břehu řeky, a to přesně tehdy, až hodiny na věži odbijí jednu po poledni, a poté se princ spokojeně a zvesela vydal na zpáteční cestu domů.
Další den po výborném obědě (u Soptilíka to byla palačinka s tvarohem, u Bobíka pizza se šunkou a sýrem), přesně v jednu odpoledne vyrazili na cestu. Kus šli po svých a když už oba bolely nohy ze všech těch kamínků, kořenů a drnů na cestě, navrhl Soptilík, ať mu Bobík vyleze na záda, že zbytek cesty poletí.
Mezitím Viola s Rozálií hrály na louce před zámkem fotbal s duhovým míčem, který dostaly k narozeninám, a královsky se bavily. Najednou nad hlavami ucítily pohyb, vítr a na louku padl stín. Zvedly překvapeně hlavy k obloze a s výkřikem se vyděšeně rozběhly k zámku. To už se Soptilík s Bobíkem snesli na zem a Bobík mávajíc nad hlavou láhví se vzkazem zavolal na princezny: “Holky, nebojte se, já jsem pidi-princ Bobík ze sousedního království, našel jsem váš vzkaz, který ke mně připlul v láhvi!” Sestry se zastavily a pomalu se otočily. “A-a-a-a-ale co-co-co ten dr-dr-dr-drak?!”, vysoukaly ze sebe dvojhlasně. “To je můj nejlepší kamarád Soptilběs Ohňnový, ale všichni mu říkáme Soptilík. Nemusíte se ho bát, všechy pověsti o něm a jeho rodině jsou jenom povídačky. Ani jedna se nazakládá na pravdě. Pojďte blíž a my vám všechno v klidu společně povíme.”
Po několikaminutovém přemlouvání se podařilo princezny přesvědčit ke společnému klábosení a o několik chvil později se Dvouhvězdným královstvím nesl smích, který nebral konce. Princezny si také uvědomily, že není dobré soudit kohokoliv podle jména a na základě domněnek a drbů.
Od té doby mohli lidé v obou královstvích a blízkém okolí pravidelně vídat nerozlučnou čtveřici kamarádů. Pravda, trošku nesourodou a se třemi hlavami navíc, než bývá obvyklé, ale dodnes se o tomto upřímném a cenném přátelství mezi lidmi vykládá. A my už víme, že tentokrát nejde o žádné povídačky, ale o pravdivý příběh o neobvyklém přátelství...Ptačí příběhy
Podél pole, kousek za městem, rostly v řadě vedle sebe trnkové keře. V jednom z nich se už pěkných pár let scházeli každý den k podvečernímu klábosení čtyři ptačí kamarádi – straka Klára, sýkorka Rozárka, kos Pepík a vrabčák Ferda. Vyprávěli si, co na svých cestách viděli, slyšeli, zažili a taky (v případě straky Klárky) ukradli. Určitě jste už někdy zaslechli přirovnání "krade jako straka". Jsou totiž svým zájmem o vše, co se třpytí a blýská, pověstné. Nejinak tomu bylo i u naší Kláry. Téměř každý den se svým přátelům pyšně chlubila nejnovějším úlovkem. Ti si ji se smíchem dobírali a naoko ji kárali, že takové věci se přece v lepší společnosti nedělají a že ve světě lidí mohou dokonce jedinci, co si bez dovolení přivlastňují cizí věci, skončit ve vězení! Klára si z toho pranic nedělala, smála se a svým skřehotavým hlasem sama sebe obhajovala: "Do vězení?! To by mi teda byla ale pěkná spravedlnost! Copak já snad můžu za to, že mi to příroda takhle zařídila?! Dostala jsem to do vínku a měla bych za to pykat?! A navíc, pro pár blyštivých sklíček se snad svět nezboří!" Když pak večer uléhala do své postele, pobaveně si představovala, jak ji zavírají do zrezlé klece o chlebu a vodě. Zároveň moc dobře věděla, že kamarádi své výhružky nemyslí vážně, protože v blízkém i širším okolí o ní bylo známo, že si nadmíru zakládá na své poctivosti a že každá z cenností, kterou kdy ze svých výletů přinesla, byla svým původním majitelem ztracena nebo někde zapomenuta. Nikdy by nikoho neokradla.
Jednoho teplého květnového podvečera, kdy se sluníčko ještě příjemně opíralo svými paprsky do větví ptačí klubovny, čekali už Pepík s Ferdou na přílet svých kamarádek. Rozárka celá zadýchaná dorazila těsně před smluvenou hodinou. Jako poslední se s lehkým zpožděním, obtěžkána pozlaceným řetízkem a prstýnkem z pouti, objevila Klára.
Po vyslechnutí káravých řečí o nevhodnosti krádeží se zvědavě obrátila na kosího kamaráda: „Začni dnes ty, Pepíku, jaký jsi měl den? „Řeknu vám", začal hned zhurta kos, "ten Novákovic Honzík se snad nenaučí vstávat na budík! Chodí už do čtvrté třídy a je to pořád to samé! Budík mu zvoní tak hlasitě, že je slyšet pomalu až do protějšího domku, a on? Klidně spí dál! Pak přijde do pokoje jeho maminka, budík zamáčkne, Honzíka probudí, dá mu pusu na tvář a spěchá do práce. Jen za ní zaklapnou dveře, ten nezbeda znovu zaleze pod peřinu! Ještěže jsem tu já“, dmul se pýchou Pepík.
„I dneska jsem přistál na parapetu u okna jeho pokoje a hned, jak se chystal znovu usnout, spustil jsem své nejslavnější písně. Musel jsem přezpívat všechny dokola třikrát, než ho mé jasné, vysoké tóny přinutily vstát!“, stěžoval si. Kamarádi jen kroutili hlavami „kdy už se to ten Honzík naučí a jestli vůbec“. Pepík jim zatím neřekl, že při podvečerním letu za nimi přemýšlel nad obměnou svého repertoáru, aby se více přiblížil dnešní mládeži. Na větev dosedal s výborným nápadem - naučí se hip hop a taky rapovat. :-)
Jako druhá se slova ujala Rozárka. „To já jsem dneska zažila úplnou bojovku!“ „Jakto? Copak se stalo?!“, ptali se vyděšeně ostatní. Rozárka trošku roztřeseným hláskem začala vyprávět: „Byla jsem po celém horkém dni tak unavená, že jsem se rozhodla zaletět si do zahrady na druhém konci města. Do té, jak vám o ní vždycky tak ráda vyprávím. Starají se o ni hodní lidé, co nám, ptáčkům, v jednom jejím stinném koutě zřídili doslova lázně a oázu klidu. Pod košatým stromem je pro nás rok co rok s příchodem teplého počasí připraveno obrovské pítko s čistou vodou, kterou nám pravidelně vyměňují. Není dne, aby zapomněli. No a právě proto jsem se tam vypravila, abych se osvěžila. To vám byla krása! Napila jsem se, odpočinula si a pak mě těsně před odletem za vámi napadlo, že se ještě vykoupu.“ Rozárka se odmlčela. Vzpomínka na následující události pro ni byla přece jen příliš čerstvá a stále byla ze všeho dosti rozechvělá. Kamarádi ji chápavě křídly hladili po zádech a s napětím čekali, jak se bude příběh dále vyvíjet. Po chvilce pokračovala: „Voda byla tááák příjemná, cachtání v ní jsem si náramně užívala, až jsem pro samou radost upustila od své ostražitosti, na chvíli si zavřela oči a nechala se unášet tím slastným pocitem…“ Pepík, Klárka i Ferda se v ten moment zasnili spolu s Rozárkou, v duchu se přenesli do zahrady a každý po svém si sami sebe představovali na jejím místě. Najednou všichni tři ve stejný moment s výkřikem nadskočili a s vykulenýma očima se otočili na Rozárku. Ta totiž zvolala tak nahlas, jak u ní snad ještě nikdy nezažili: „A najednou!!! Najednou mě chytly obrovské šedé tlapy sousedovic kocoura Jonáše! Úplně jsem leknutím zkameněla a nebyla v ten moment schopna jakéhokoli pohybu! Držel mě tak pevně, že jsem si, na mou duši, na psí uši, myslela, že je to moje poslední hodinka! Pak jsem si ale naštěstí vzpomněla na loňský kurz sebeobrany, který jsem absolvovala u trenéra pana havrana, stačilo na toho pecivála použít dva základní chvaty a byla jsem vysvobozená! Ale řeknu vám, nikomu bych podobný zážitek nepřála!“ Kamarádi nadšeně svojí přítelkyni tleskali a provolávali „sláva“. Tak moc na ni byli hrdí. Teď už bylo jasné, proč na dnešní setkání dorazila na poslední chvíli a navíc skoro bez dechu.
Nyní se pozornost upřela ke Klárce. „Tak co, ty naše rebelko, čím nás dneska překvapíš?“, zeptal se vrabčák. „Ále“, odvětila Klára. „Dnešek se mi moc nevydařil, bylo to náročné. Kdybyste věděli, co jsem se kvůli těm dvěma kouskům nalítala vzdušnou čarou kilometrů! Vždycky, když už se zdálo, že jsem narazila na poklad, vyklubal se z toho tu kroužek od klíčů, naprosto bez hodnoty, tu kousek zmačkaného staniolu, nebo plechovka od bůhvíčeho. Řeknu vám, drazí moji přátelé, s těmi lidmi to jde čím dál tím víc z kopce. Tolik odpadků, co vyhodí třeba na kraji lesa nebo v městském parku! Vždyť mají na každém rohu koše, popelnice, jak je vůbec něco takového může napadnout?! I v lese se to přece dá vyřešit! Třeba tak, že obal od snědené sváči schovají do kapsy nebo baťohu a doma vyhodí!“ Ostatní souhlasně kývali hlavami a nakonec po důkladném rozebrání celého problému dospěli alespoň k jeho částečnému vyřešení. Rozhodli se, že o nadcházejícím víkendu zruší své dosavadní plány a společně se vydají do okolních lesů uklízet. Do zobáčků pěkně postupně sesbírají všechen odpad, co najdou, a poodnáší ho do nejbližších kontejnerů.
Jako poslední přišel na řadu se svými zážitky Ferda. Ten kamarádům se smíchem vyprávěl, jak spolu s ostatními vrabčáky z řad rodiny a přátel hráli s panem Peckou z Jabloňové ulice na honěnou. Včera, když ho ze vzrostlého keře na jeho zahrádce pozorovali, jak připravuje půdu a chvíli poté do ní sází semínka hrášku, smluvili si, že na druhý den, přesně ve čtyři odpoledne, dorazí všichni na stejné místo a trochu pana Pecku pozlobí tím, že mu sem tam nějaké to semínko vyzobnou. Ale opravdu jenom nepatrné množství, protože mu nechtěli nijak svým jednáním uškodit. Pan Pecka jim totiž spolu se svou ženou v zimě sype ptačí zob a slunečnice do krmítek, věší na stromky lůj a kupuje šťavnatá jablíčka, aby ty měsíce plné mrazů, sněhu a ledu v pořádku přečkali. Každý rok je to stejné. Chystá jim dobroty a pod fousy si brblá, že jim takhle podstrojuje a oni se mu pak odvděčí tím, že všechno, co zaseje, sezobou dřív, než stihne něco vyrůst. Ferda líčil, jak celý závod probíhal, tak barvitě, že se Rozárka, Pepík i Klárka popadali za svá načechraná bříška a u části, kdy zahradník za vrabčáky běžel už po desáté, hrozil jim u toho násadou od koštěte a omylem přitom šlápl nohou do kyblíku překážejícího mu v cestě, smíchy až brečeli.
Bylo to báječné zakončení jejich schůze a celého dne. Všichni ten večer usínali s úsměvem na zobáčcích a těšili se, co jim přinese nové ráno.
♡